Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.
Každé dítě je připraveno hrát si s myslí a naučit se používat ji kreativně. Záleží však také na rodičích. Jak vstřícní, nebo odtažití k osobnímu rozvoji jsou. To tvrdí Tereza Kramerová, autorka bestselleru Dívka s havraními křídly a terapeutka po krajině mysli. V rozhovoru pro Celostní medicínu si s Terezou povídáme o tom, jak s dětmi meditovat, jak je více pochopit a lépe se k nim chovat. „Nejdůležitější je respekt. Bez primárního přijetí nás děti do svého vnitřního světa vůbec nepustí,“ říká Tereza.
Co Vás přimělo zabývat se v rámci osobního rozvoje dětmi?
Sama jsem máma, a tak často, když tvořím nějaké věci pro dospělé, přemýšlím nad tím, jak bych ulevila rodičům, kteří prožívají těžké období nebo nedokáží svým dětem předat, co by chtěli. Ale není to moje hlavní specializace. Na druhou stranu se říká „doma není nikdo prorokem,“ tak třeba skrze mé meditace to pro některé rodiče může být jednoduší. A zároveň si říkám, co já bych chtěla, když mé děti byly malé – co může maminkám a tatínkům chybět.
Je pravda, že kniha Dívka s havraními křídly vznikala právě z tohoto popudu – že v Čechách není dostatek alternativ ke klasickým dětským knihám, které v některých případech mohou být poměrně plytké a povrchní. Tak jsem si říkala, že tu díru na trhu zaplním a myslím si, že se to docela povedlo.
A mé písničky „Oceánem hvězd“, to byl obdobný příběh. Ne, že bych se cítila být zpěvačkou, ale vnímala jsem, že dětské písničky, které jsou zlidovělé úplně neposilují ducha, mysl a nevedou k cíli, kam bychom chtěli svoje děti dovést.
Máte přímo od dětí zpětné vazby?
Hodně. Hlavní zpětná vazba na knížku byla, kdy bude pokračování, kdy vyjde druhý díl. To jsem slíbit nemohla. Netuším, kdy bude. Zatím si mě to nezavolalo.
A co se týká písniček, tak se ke mně doneslo, že děti mé písničky zpívají ve sborech nebo je hrají na vánočních představeních. A maminky píší, že jim hodně pomáhá píseň „Anděli můj“. Děti u ní uspávají nebo jim písničku pouštějí, když se bojí.
Říkala jste, že jste hledala, co by maminkám a jejich dětem pomohlo. Co jsou ještě právě ty principy, které pomáhají?
Když si dítě zpívá, brouká nebo minimálně poslouchá tyto texty, tak ladí svou mysl k sobě, dovnitř, do síly, důvěry, do naděje, do uvědomění si své síly. A to si myslím, že je prospěné kdykoliv, nejenom v dětství.
Skvělé je také, když máme možnost to dětem předat hravou nenásilnou formou. Protože když budeme něco kázat nebo přednášet, tak to známe ze svých školních let, že informace jen tak prosviští kolem. Ale když máme něco spojeného s prožitkem, tak si to lépe pamatujeme a lépe se k tomu vracíme, i třeba ve vzpomínkách. No, a právě písničky nebo příběhy mají možnost tyto zákonitosti duchovního světa předat, aniž by dítě mělo pocit, že ho nějakým způsobem mentorujeme nebo poučujeme.
Mám pak i určité meditace pro děti a počítám s tím, že jejich mysl je obrovsky hravá, že není potřeba, aby měly zavřené oči. Meditace nejsou nějak extra dlouhé a není třeba v nich uvolňovat tělo. Využívám hodně barevné obrazy, představivost a de facto kopíruji, co dělám pro dospělé, jen používám jednoduší jazyk. Dětem to jde snadno, rychle a je to pro ně přirozené, protože jsou zvyklé přepínat z každodenní reality do světa fantazie.
Jsou tomu všechny děti otevřené? Nebo je to jako u dospělých, že někdo na osobní rozvoj je připravený a někdo není?
Každé dítě je připraveno na to, aby si hrálo s myslí, aby se jí naučilo používat a aby v ní tvořilo kreativně.
Otázka je, jaký jazyk je mu vlastní. Co mu zarezonuje, co mu bude vyhovovat a také, jak je připravené od rodičů, protože děti samozřejmě kopírují nebo se inspirují dospělými. Takže pokud tomu rodiče nejsou nakloněni, nebo osobní rozvoj považují za směšný a zbytečný, tak je pravděpodobné, že dokud dítě nedozraje do věku, ve kterém se už vymaňuje z vlivu rodičů, tak tohle ho pravděpodobně oslovovat nebude. I když to nemusí být vždy pravidlem.
Trochu jste to už nastínila, ale jaký je rozdíl, když medituje dospělý a když medituje dítě?
Rozdíl je v tom, že dítě medituje při hře. Má otevřené oči a hraje si s autíčky nebo ťape si s dinosaury nebo panenkami. Pro děti je meditace přirozená. Meditace je pro ně stav, ve kterém si hrají. Jsou v krásném plynutí a alfa frekvencích. Když jim chceme v meditaci něco předat (například, jak rozpustit strach), tak to dítě začne bavit a snadno se do meditace ponoří. Až v dospělosti, kdy začínáme hodně přemýšlet, plánovat, konstruovat, tak mysl ztrácí přirozenou schopnost být v přítomnosti a je třeba jí to znovu učit. Ale pro děti je tato dovednost přirozená.
Mám známou vychovatelku ve školní družině (1.-4. stupeň ZŠ). Chtěla by dětem nabídnout meditaci, protože sama má k tomu blízko. Co byste jí doporučila?
Určitě si s dětmi hrát. Může je navést k tomu, aby si s otevřenýma očima jenom představily, kde mají v těle nadšení pro matematiku nebo kde mají skřítka, který rozumí češtině a má pro češtinu cit. Čím to bude hravější, tím to bude pro děti přirozenější. Budou mít pocit, že je to legrace, nechají se vtáhnout.
Každé dítě může mít skřítka jinde, takže se můžeme dívat: „Maruška ho má v bříšku. Martínek ho má v uchu. Helenka ho má v hlavičce. Co ten skřítek říká?“ Dítě vnímá své tělo, vnímá svoje pocity. A my ho pak můžeme skrze otázky vést k uvědomění: „Co by skřítek potřeboval, aby se měl dobře? Potřeboval by pohladit? Potřeboval by zmrzlinu? Potřeboval by vyvětrat ve svém pokojíčku? Potřeboval by polechtat nebo mít více energie?“ Můžeme děti pobídnout: „Zeptej se skřítka, co mu dělá dobře.“ Tímto způsobem vedeme dítě k sebepoznání skrze hru. S malými dětmi to jde na milion způsobů. Jde jen o to, naladit se na své vnitřní dítě a jenom si hrát a nebrat všechno vážně.
A pak je super, aby si děti na konci řekly, co se dověděly, co bylo na skřítkovi zajímavé, co je bavilo, co se jim líbilo a co naopak ne, co je třeba překvapilo. Tím otevíráme dětskou mysl možnostem, že ve vnitřním světě se dá tímto způsobem tvořit. Že to má smysl, že to vede k proměně pocitů nebo posílení se nebo radosti nebo aktivizace. Vždy je fajn využít, co děti zrovna baví. Pokud budu mít partu kluků, kteří žijí fotbalem, tak můžeme využít fotbalovou symboliku. Je fajn mluvit jazykem, který je pro děti atraktivní.
Kdybychom skočili z prvního stupně někam do věku 14-15 let, tak tam se meditace už blíží tomu, jak medituje dospělý?
Ano, to už je dospělácká verze. Jen je třeba počítat s tím, že v tomhle věku jsou puberťáci citliví. Některá témata pro ně nejsou úplně vhodná. Z toho důvodu, že si ještě nejsou úplně vědomi sami sebe. A jsou v tomto období v nastavení hledání se. Takže na to beru ohledy a nevedu je až tak do hloubky. Neotevíráme podvědomé oblasti, protože ještě nemají nástroje, jak s tím pracovat nebo se vyrovnat s tím, když tam uvidí příčiny svého chování, které nemusí být vždy příjemné. Spíše pracujeme na dosycení – aby dítě poznalo samo sebe a svou sílu, aby mu bylo v jeho vnitřním světě dobře. Ale co se týká meditace samotné, tak se s nimi dá pracovat jako s dospěláky. Chce to být jen obezřetný v pro ně citlivých tématech, protože mají v tom věku dost práce sami se sebou.
Co se můžeme od dětí naučit? Jste sama maminka, tak co pro Vás bylo nebo stále je největší inspirací z dětského světa?
Mně se se obrovsky líbí dětská důvěra. Přirozená touha být součástí tlupy a party. Obrovská laskavost, kterou děti mají přirozenou. To neznamená, že se vždy chovají úžasně a láskyplně, ale v jejich srdcích vnímám čirou lásku. Přijde mi, že dnešní generace má cit pro spravedlnost a takovou správnost. To mi přijde obrovsky inspirativní. A další věc, kterou vnímám je, že generace současných dětí dokáží jít za svým. Dnešní děti si dokáží stát za svým názorem. Dokáží být jiní, projevit se. Neřeší až tolik, jako jsme řešili my, co si myslí ostatní. Přijde mi v tomto, že jsou obrovsky svobodní. A že jsou inspirativní v tom, jak pracují se svými emocemi, že jim dávají volný průchod. Což pro nás rodiče nebývá vždy příjemné, ale rozhodně je inspirativní tu svobodu jejich projevů vidět.
Co dalšího můžeme dětem v našem přístupu k nim ještě nabídnout?
Hlavně osobní autenticitu. Děti tím, že pozorují a učí se nápodobou, získají mnohem více z přirozené spirituality tím, že nás pozorují v každodennosti. Podle mě to není o tom, udělat si jednou denně prostor na meditaci, ale myslím si, že veliký úkol nás rodičů nebo průvodců je, abychom se naučili pracovat s emocemi, i těmi negativními jiným způsobem, než je potlačovat. Děti nám velice často zrcadlí nebo ukazují jaké to je, když emoce nechají volně proudit. Vyzývají nás k tomu, abychom se inspirovali a nebyli destruktivní. Tohle je velký úkol.
A pak si myslím, že naše postoje vůči ostatním, vůči světu, zodpovědnost vůči přírodě a ekologie, zodpovědnost vůči věcem, penězům, citlivost ve vztazích; to jakým způsobem o ostatních hovoříme, škatulkujeme, neškatulkujeme, jak jsme laskaví, přísní nebo kritičtí, tak to je základ spirituality, kterou děti od nás nasávají každým naším činem. Není to o tom, že bychom měli dělat něco navíc. Jenom si můžeme zvědomit, zda jsme v tomto pro děti dobrými příklady. A že na tom můžeme pracovat, abychom se posunuli a dali našim dětem dobrý příklad.
Jaké jsou klíče k tomu, dítě pochopit? Jak se vcítit do jeho vnitřního světa?
Každý takové dítě máme v sobě. Když se naladíme na své vnitřní dítě a odložíme rigiditu a kritičnost dospělého, tak uvnitř je dítě, které chce být šťastné, chce se smát, chce mít legraci, chce blbnout, chce dělat věci jinak, než jak je zaběhnuté, chce prozkoumávat, chce experimentovat. Tohle je část nás, která s dětmi může být bezpečně vypuštěná a můžeme ji sdělovat bez nějakého pocitu trapnosti nebo nevhodnosti. Myslím si, že je pro nás ohromná příležitost. Právě přes hru a komunikaci s dětmi máme možnost hojit své vnitřní dítě. Je to taková smyčka, kdy my pomáháme dětem, aby se mohly naplno projevit, a zároveň sytíme sami sebe.
Napadá Vás, závěrem, něco, co dnes ještě k tématu „Dítě a vnitřní svět“ nezaznělo?
Myslím si, že je důležité respektovat, co děti ve svém vnitřním světě mají. Nechtít je mít nějaké. Nechtít je natlačit do formičky, aby prožívali něco, co my si představujeme, že mají prožívat. A i když děti mají obrazy nebo vize, které jsou pro nás nepřijatelné nebo nevhodné, tak si uvědomit, že v každém z nás jsou různé bitvy a různá násilí, takže i u dětí se mohou znepokojující obrazy, které nepatří do a´la duhové spirituality.
Pokud nám dítě dává najevo tyto obrazy, je dobré s nimi udělat mentální harmonizaci, což je geniální technika, kterou učím i na workshopech nebo si můžete stáhnout můj ebook Lékárnička v hlavě, kde je technika popsaná. Mají-li děti obrazy naplněné nějakou agresivitou nebo nějakým bojem, je potřeba to respektovat. Potom s tím můžeme pracovat dál. Bez primárního přijetí pravděpodobně nedostaneme ani souhlas, abychom do světa dítěte vkročili hlouběji nebo dítěti pomohli něco zpracovat. Protože když se dítě cítí odmítnuto, tak se automaticky zavírá. Respekt a nehodnocení jsou opravdu to zásadní.
Terezo, moc Vám děkuji za rozhovor a přeji vše dobré.
Webová adresa Terezy Kramerové: www.terezakramerova.cz
Jiří Hamerský