Selfmonitoring zdraví má rizika: na co si dát pozor?

Popisovaná zdravotní témata nemohou být náhradou za odborné zdravotní vyšetření. Pro stanovení zdravotních závěrů je vždy třeba obrátit se na lékaře.

Myšlenky o výhodě i limitu vlastního sledování stavu nemoci a kdy ho nepoužívat. Okolnosti posledních desetiletí mě dovedly k zamyšlení nad novodobým trendem, kdy si pacient sám kontroluje svou nemoc pomocí nových možností, nových technologických pomůcek i možností laboratoří za přímou platbu.

Zodpovědnost za sebe

Na tom, že se pacient stará o svou nemoc a má snahu sledovat její průběh, není nic špatného. Nicméně má se tak dít v úzkém spojení s ošetřujícím lékařem. Lze pochopit, že vytíženost lékařů je nadměrná, a čas, který je věnován pacientovi, je často nedostatečný, a tak se hloubavý člověk o sebe stará sám.

Poprvé jsem se setkal s využitím techniky v Helsinkách v roce 1990, tedy v době, kdy jsme u nás o počítačích ani mobilních telefonech ještě moc nevěděli. Podruhé jsem viděl tento monitoring o deset let později v Oklahomě na návštěvě u známých, kteří bydleli v málo obydlené oblasti, lze říci v buši. Tehdy jsem viděl našeho hostitele, jak si měří svou glykemii a výsledek zapisuje do počítače, který byl propojen s počítačem ošetřujícího lékaře v ordinaci vzdálené 20 km. Ten sledoval měřené hodnoty a mohl kontrolovat dávkování inzulinu, které si pacient aplikoval.

Postupně se tyto metody dostaly i k nám a jsou stále více a více používány. Pacient si může pomocí technologie kontrolovat svou krvácivost a srážlivost v závislosti na jídle a určit dávkování léku a také má k dispozici již řadu testů, které pomáhají určit, zda v těle probíhá krvácení do střeva, zánět, či virus… To je v pořádku.

Setkáváme se s novodobými hypochondry?

Není však v pořádku, když si hloubavý člověk prostuduje informace o nemoci na internetu a bez přítomnosti odborníka si sám stanovuje diagnózu a také se pouští do léčby. Mám s tím již několik zkušeností z mé poradny, protože dotyčný odmítá navštívit svého lékaře, protože mu nedůvěřuje nebo má k tomu jiné důvody, prostě má strach z nemoci, ze zákroku. Hledá neinvazivní metody vyšetřování a ví dokonale, co si může sehnat, jaké vyšetření si může sám udělat. Podléhá však panice, protože na internetu čte, co všechno by jeho příznaky mohly znamenat, a užírá se myšlenkou, že má rakovinu či jinou zákeřnou nemoc.

Dělám to správně?

Přichází do poradny, aby své myšlenky konzultoval, chce být ujištěn, že postupuje správně. Poskytuje informace vytržené z kontextu, opírá se jen o hodnoty z testu (což je informace neúplná a nemusí vypovídat o skutečné podstatě problému), chce teoretizovat o dalších možnostech. Neuvědomuje si, že se chová jako hypochondr. Jedinou možností je odkázat jej na příslušného ošetřujícího specialitu v reálné ordinaci, který s ním má možnost uskutečnit komplexní rozbor. Pak se ukáže, že hodnoty, které úzkostlivě sleduje, odpovídají jeho věku a v kontextu s ostatními vyšetřeními jsou vlastně normální.

Moderní technologie nebo naslouchání sobě?

Dnes je doba digitálních chytrých hodinek, které nabízejí možnosti sledování mnohých životních funkcí (tlak, puls, EKG, dýchání, saturace kyslíku, počet kroků apod.) Používají je sportovci, aby měli kontrolu nad tím, jak dlouho cvičí, kolik spálí kalorií či jaký byl interval srdečního tepu během sportovního vytížení. Hodinky dokonce dovedou vypočítat dobu potřebnou k zotavení. A když zachytí odchylku, vysílají varovný signál, že je tělo v nebezpečí.

Umět slyšet tělo

Když je člověk přetížen, dostaví se příznaky – tedy signály, že má zastavit, odpočinout si a podobně. Ale pokud žije člověk v tryskovém tempu, pak signály nevnímá a utěšuje se tím, že mu hodinky začnou pípat nebo blikat a řeknou mu „zastav se“. To se jeví jako dobrá pomůcka, ale v komplexu prevence to nestačí. Není třeba to více rozvádět, že?

Chytré hodinky nebo prsteny jsou často asijské provenience a honosí se možností neinvazivně monitorovat různé zdravotní situace. Měření tepové frekvence, ev. sledování orientačního EKG může nositele upozornit na arytmii a přivést jej ke kardiologovi k přesnějšímu ujasnění situace. Jeden klient byl léčen na vysoký tlak a měl od lékaře nařízeno, že si má tlak hlídat, doma jej 3x denně měřit a při častých výkyvech mu bude nasazen Holtův přístroj. Počítačový program pak záznam vyhodnotí. Je to daleko přínosnější než jednorázové změření tlaku.

Kdy je selfmonitoring praktický?

Lze pak odlišit pacienty s tzv. „syndromem bílého pláště“, kteří mají vysoký tlak jen v ordinaci a doma je tlak normální. Zjistí se i to, zda tlak nestoupá v nočních hodinách (kdy je to nebezpečnější), a léčbu lze pak podle toho upravit apod. Měření 3x denně s nafukováním manžety se mu zdálo složité, proto si sleduje tlak krve pomocí chytrých hodinek. Chodí na pravidelné kontroly ke svému lékaři.

Monitorování glykemie – hladiny cukru

Diabetologové porovnávali v minulosti hodnoty z tohoto neinvazivního monitorování glykémie pomocí chytrých hodinek a zjistili, že měření je zatíženo „poměrně velkou“ chybovostí, např. při běžném pocení, což může vést k užití špatné dávky inzulinu či jiné medikace. A časem se projeví situace, kdy cukrovka není dostatečně kompenzovaná, a to přivodí komplikace diabetu. Apelují na to, aby tato zařízení k neinvazivnímu měření glykémie nepoužívali. A zdůrazňuji význam přesnosti kontinuálního monitorování glykémie, kdy jsou data o koncentraci glukózy obstarávána pomocí speciálního senzoru, umístěného v podkoží.

S přílivem této dnešní technologie je třeba počítat a také je vidět, že zastánci této technologie se nemíní dané vymoženosti vzdát, přesto občasné přeměření klasickým glukometrem je namístě. A také bych doporučil vyhodnotit používání konkrétního přístroje ve spolupráci s diabetologem, který může sledovat vývoj hodnot koncentrace glykovaného hemoglobinu. Využívá se k posouzení kompenzace diabetika, a tím může poskytnout cennou informaci o dostatečnosti nebo nedostatečnosti tohoto selfmonitoringu.